Cesta domů

Už sedim na letišti a za pár hodin budu doma. Je čas na rekapitulaci.

A začnu odzadu! 

Nejlepší let byl rozhodně z Abu Dhabí do Bělehradu, jelikož jsem měla všechny tři sedačky jen pro sebe.

Poslední den v Melbourne jsem už nic nefotila. Jen jsem si užívala město a nezávislost bez plánování. Taky to má něco do sebe.

Zhruba posledních deset dnů už mi strašně chyběli Vašek s Agi.

Melbourne je super město pro život s levnou ultra kvalitní kávou, výborným sushi (levným) a skvělou zmrzlinou (levnou).

Tři dny výletování po Zélandu splnily moje počáteční očekávání a jsem ráda, že jsem ten čas mohla takhle naplno využít.

Konference byla strašně zajímavá, co se týče lidí. Taková koncentrace fajn, milých a inteligentních lidí se jen tak nevidí. Co mě ale dost štvalo, že nebyl skoro žádný čas pro sebe. A nejsem si jistá, jestli tolik práce, co jsme udělali, bude mít vůbec nějaký dopad. Pokusim se tedy, aby měl, ale když to vezmu celkově, z hlediska všech lidí tam, tak o tom nejsem 100% přesvědčena.

Vidět svoje kamarády ze studií na druhý straně planety je něco, čeho si moc vážím, a vždycky se budu snažit, aby jakákoliv vzdálenost nebyla překážkou kamarádského vztahu.

Celý tenhle výlet byl pro mě úžasnou zkušeností nejen po cestovatelské stránce, ale také té osobní, poznávající sama sebe. 

Ještě jednou, milý Servase a nejmilejší Vašku, děkuji za to, že se tahle cesta uskutečnila.

Klokani a strašáková ulice

Ranní let jsem stihla v pohodě a už v 9 jsem byla v Melbourne. Nicméně jsem si musela na letišti přetrpět 2 hodiny dlouhou frontu na kontrolu pasů, pak ještě půl hodiny busem, 15 minut pěšky s věcmi ve vedru a konečně jsem se dostala na univerzitu za kamarádem. Dali jsme si oběd a pak jsem se na hodinku prospala v univerzitní knihovně, protože jsem byla úplně vyčerpaná. Nebyla jsem jediná, kdo si tam dával šlofíka, takže jsem tam·celkem zapadla.

Odpoledne jsem se sešla s tureckou kamarádkou a šly jsme do zoo.

Tasmánský čert

 

Bez lachtana to nejde

Malý australský tučňák

Ze zoo jsem jela s kamarády domů a odtamtud na večeři. Cestou jsme to vzali přes ulici, kde skoro každý dům vlastní strašáka. Nechtěla bych tudy jít sama v noci!

Kauri Forest

Daly jsme si budík hezky na 7:00, abychom stihly co nejvíc, než se vrátíme zpátky do Aucklandu. Hned ráno nás přivítaly dvě kosatky, které si hrály v zálivu přes naším hostelem. Bohužel jsem stihla vyfotit jen jejich ploutve, ale fakt tam byly a krásný!

Tamto vlevo vzadu

Tady kosatku nehledejte, je to jen fotka zálivu o něco později :)

Autem jsme pak dojely do obrovského národního parku Waipoua Forest, kde rostou největší a nejstarší stromy kauri, kterými byl dříve pokryt skoro celý Zéland, než je osadníci z velké části vykáceli.

Strom č. 1 se jmenuje Tane Mahuta a je nejvyšším stromem v lese se svými 51,5 m.

Následují Four Sisters

A jako poslední je tady nejširší strom na celém Novém Zélandu Te Matua Ngahare s obvodem přes 16 m.

Ještě jsme se jely podívat na vyhlídku a pak už to vzaly dolů na jih směr Auckland. Cestou jsme se stavily v pár městečkách, daly si sushi a obhlídly místní obchody. Nakonec jsme dorazily do Aucklandu, kde jsme se rozdělily a já už jsem v Airbnb a zítra zase brzy vstávám, abych stihla let do Melbourne.

Bay of Islands

Probudily jsme se do krásného slunečného dne a hned po snídani a vítězství novozélandského rugbyového týmu All Blacks nad Francouzi jsme si půjčily zadarmo v hostelu kola a jely na výlet podél pobřeží. 

Trajektem jsme se dostaly do městečka Russell a pěšky vystoupaly až na vrchol kopce Maiki, známý tím, že maorský náčelník Hone Heke čtyřikrát porazil vlajkový stožár britských osadníků, symbol nadvlády bělochů.

Cestou dolů jsme se zapovídaly s místním zahradníkem, který nás pustil do zahrady domu, o kterou se staral a jejíž němečtí majitelé neměli být ještě pár týdnů doma. Hned bych se tam přestěhovala! Utrhla jsem si několik čerstvých grepů a byly naprosto úžasný!

K pozdnímu obědu jsme si daly čerstvé fish & chips a vrátily se trajektem zpátky, abychom vyrazily směrem k západnímu pobřeží.

A zítra kauri les!

Northland a nejfotografovanější záchody na světe

Z Puhoi jsme jely dál na sever podél pobřeží až k Bay of Islands. Potkávaly jsme nádherné pláže, spoustu ovcí, vodopády a kopcovitou krajinu.

Město Kawakawa, které jsme po cestě navštívily, je nejvíce proslulé jednou věcí. A to jsou jeho veřejné toalety. Navrhnul je totiž architekt Friedensreich Hundertwasser, který v Kawakawa posledních 30 let žil i tam zemřel.

Český Nový Zéland

Ráno jsme vyzvedly auto a vydaly se na sever. Z Aucklandu jsme to vzaly malými silničkami, abychom toho viděly co nejvíc, a tak jsme se ocitly ve vesnici Puhoi, která byla založena českými osadníky na konci 19. století!

Nejdřív jsme narazily na muzeum, které jsme šly hned prozkoumat.

A pak jsme si daly oběd v místní "české" hospodě za doprovodu klavíru a hořícího ohně v krbu.

Auckland

Dnešním dnem skončila konference SICOGA 2015 s názvem Servas in Transition. Ještě tady popíšu detaily konference, ale teď ne, na to už jsem moc unavená (je tu přesně 23:43).

Dopoledne probíhaly závěrečné proslovy a odpoledne už jsme jeli autobusy do Aucklandu. Ubytovala jsem se ještě s Australankou a Američankou v hotelu a vyrazila s pár lidma do města na procházku a na večeři.

Auckland na první pohled působí jako něco mezi americkým velkoměstem, americkým maloměstem a britským pobřežním městečkem. Ulice probíhají z jihu na sever a ze západu na východ, město má celkem velký přístav, ale dohromady to působí tak nějak ošuntěle a zašle. Nevím, čím to je. 

Žije tady opravdu velká směs různých národností z celého světa a je hezký pozorovat skupinky místních tvořených bělochy, asiaty, maory, indy atd. atd., jak se společně baví a paří.

Bohužel moc fotek Aucklandu nemám, protože než jsme došli do centa, setmělo se.

Zítra si půjčujeme auto a vyrážíme na sever. Čekají nás tři dny cestování, než se zase vrátíme zpět do Aucklandu. A protože jaro už je v plným proudu,

Tak zase zítra!