Přílet

Cesta do Tel Avivu dopadla podle očekávání - naprosto v pohodě. Vstali jsme ve 3:30, probudili Agi, dali jí na udobřenou mlíko a vyrazili na letiště.

Těsně před nástupem do letadla Agi usla v nosítku a prospala první dvě hodiny letu. Zbylou hodinu a půl zabralo krmení a hraní a Agi vůbec nepřišlo divný, že se s námi tísní na dvou sedadlech a všude kolem nás je spousta lidí. Na letišti nás vyzvedl brácha a jeli jsme k němu. 

Odpoledne jsme vyrazili do města i s bráchovým novým kočárkem, který Agi otestovala ve sportovní verzi, protože do korbičky se nevešla. Ani to s ní nehlo, jako ostatně nic ten den - například přeplněný tržiště Karmel s přibližně milionem nakupujících a pořvávajících obchodníků. Agi to dokonce v půli trhu v kočárku zalomila a spala, ještě když jsme byli na obědo-večeři v jemenský restauraci.

Hned, jak jsme se vrátili domů, slabší kusy (Vašek a těhotná švagrová) si dali dvacet a my s bráchou blbli s Agi a povídali si nad čajem a domácími koláčky.

Kvůli časovýmu posunu (1 hodina dopředu) a excitovanosti Agi z novýho prostředí jsme ji vykoupali a uspali o něco později než normálně, ale usla hned a byla jak doma.

Takže když to shrnu - Agi si to celý bezpochyby užívala. 

A my? Nás nikdo neudobřoval, když jsme vstali ve 3:30! Nikdo nás nepohoupal, když jsme chtěli v letadle spát. Naopak jsme byli nuceni v tu chvili bavit někoho jinýho! Měli jsme ale možnost konečně si užít, jaký to je najíždět kočárkem na nohy lidem v davu. Nebo si vychutnat skvělý jídlo v restauraci, když Agi spala. A večer, když jsme měli konečně fakt klid, jsme dvě hodiny večeřeli a kecali s bráchou a jeho manželkou. Navíc je tu super počasí. 

Ne, já si vážně nemůžu na nic stěžovat.