The Honeymoon Project

Po 9 mesicich blog opet vstava na chvili z mrtvych, aby zaznamenal nase nove zazitky z cestovani. Nebude zde zmineno zadne dite (nebo mozna jo, ale urcite min nez v nekterem z predchozich postu), protoze tentokrat jsme vyrazili s Vaskem sami, abychom zjistili, jestli si i po roce a trictvrte mame stale co rict a hlavne si uzit nasi dva roky odkladanou svatebni cestu v Barcelone.

Uz v letadle to zaclo byt divny. Jakoze je neco spatne. Takovej pocit, ze jsme neco dulezityho urcite zapomneli. Ale v prubehu letu jsme pomalu zjistovali, ze vsechno dulezity vlastne mame a ze je vazne normalni se bavit jen o NASICH potrebach a pranich a neresit nic jinyho. Kdyz jsme prileteli na letiste, dost rychle nam to vsechno prislo normalni (mozna az moc rychle :)) ). Proste jsme si na tech par dni dovolili byt zase jen on a ja a to je vsechno.

Nizkonakladovka Vueling asi citila, ze je to fakt dulezita cesta, takze mozna poprve ve sve historii priletela na letiste do Barcelony o 5 minut pred planovanym priletem. Nasledne nas vyzvedla kamaradka autem a vecer jsme si uzili ve ctyrech v mistnim baru, s hromadou tapas, vinem a hroznovym dzusem.

Druhy den jsme vyuzili luxusu nevstat v 6:30, ani v 7 a ani v barbarskych 8, ale proste jsme si dali snidani v 10 a z domu vyrazili v 11, protoze nas vubec ale vubec nic nehonilo. Clovek si na tohle tak rychle zvykne... prakticky okamzite. Skoda, ze obracene to tak rychly neni.

Vyrazili jsme pesky do mesta. Nastesti bydlime kousek od centra, takze jsme za cely den nepotrebovali zadny metro ani bus. Vzali jsme to pres prvni Gaudiho dilo, Casa Mila, ktery pusobi impozantne stejne jako vstupny dovnitr. Nastesti venku stala fronta na listky, takze jsme meli vymluvu, proc nejit a penize misto toho utratit treba za raw zazvorovy donut a smoothie s aktivnim uhli (o tom pozdeji).

Trochu se rozprselo, tak jsme se rozhodli, ze zacnem s nakupama, nabereme sily v bistru a uzijeme si odpoledne v muzeu moderniho umeni. 

Moderni umeni si nesmime nechat ujit v zadnym meste, kam jedeme. Vzdycky nas to totiz strasne obohati o vjemy, ktere by nas ani nenapadly, anebo napadly, ale ne jako soucast umeni.

Expozice s barevnym chlebem.

Vystava zrnicich televizi.

Cestou z muzea jsme se stavili na svacine v raw cafe flax&kale (Vasek si myslel, ze nazev kavarny je podle nejaky komicky dvojice, neco jako Laurel&Hardy, kdyby vedel, ze to je lneny seminko&kaderava kapusta, hned by mu bylo jasny, ze to asi nebude ten fast food, na ktery ma chut), kde jsem si dala dezert z acai, raw cokolady, oriskovyho kremu, strouhanky s orechy, s kiwi, mangem, kurkumou a mandlovym mlikem. K tomu jsem pila smoothie z asi 5 druhu ovoce a aktivniho uhli. Vasek chudak si dal aspon kafe a z nabidky si po dlouhem vybirani zvolil raw donut z mandlovy mouky se zazvorem a kurkumou. Radsi si taky loknul myho smoothie s uhlim, aby mel nejakou prevenci, kdyby to bylo nejak moc zdravi najednou.

Ten pocit, kdyz uz nic jinyho nez se smat stejne nezbyva.

Nastesti uz prestalo prset, tak jsme sli pesky zpatky pres parky a ulicky a zakoncili to na krytym trzisti s jidlem primo pred nasim bytem, kde jsme nakoupili na snidani.

Doma jsme si dali tortillu de patatas, chorizo, syry, salat a jahody a za chvili jdem spat.

Stejne nam to ale nedalo a rikali jsme si, jak by Agi byla nadsena z moderniho muzea, ze by si dala smoothie s brckem, porad by rikala tap tap, haf haf a agiiiii, radovali jsme se z kazde jeji fotky, kterou jsme dneska dostali, a prohlidli jsme si je vsechny tak desetkrat. Jiny uz to proste nebude a dikybohu za to!